Ahoj, vítejte všichni u mého nového článku a tentokrát již v květnu. Ano, říkala jsem, že chci psát tak dvakrát do týdne, ale vidíte sami, jak mi to (ne)vychází. Ale teď to snad už bude lepší a další článek bude z Berlína, jak jste se mohli dozvědět na mém Instagramu. Je to neskutečný, ale je to tak. Teď už ale k dnešnímu článku. Bude to zase recenze, můžu na začátek říct, že pozitivnější než minulá, a to na román Hana od Aleny Mornštajnové, který možná znáte. Btw. není divný psát až teď o čem je článek (psát to vůbec), když si to přečtete v nadpisu?
Tak tedy-k téhle knize jsem se dostala přes velmi dobré ohlasy a taky se mi líbilo téma. Ano, přispěla i úžasná obálka, ale to teď neřešme. Je to pokrytectví, ale kdybychom to řešily, byl by jiný název. Něco ve stylu Písmena od pokrytkyně a ne Hana-Alena Mornštajnová. Vlastně jsem kolem téhle krásky (vnitřní i vnější) procházela už dlouho, ale až když jsem se dozvěděla téma, začala jsem ji číst.
O čem tedy je? Tahle kniha se dělí na tři části-Já, Mira, Ti přede mnou a Já, Hana. První se odehrává po druhé světové válce a je vlastně o dívce Miře, která poruší zákaz rodičů jít k vodě, spadne a nedostane za trest zákusek. Nic se neděje? Jasný, jenže právě tenhle věneček odstartuje všechno ostatní, kvůli čemu musí jít bydlet k tetě Haně, která je pro Miru divná. Nosí výhradně černé oblečení, kde nosívá krajíce chleba. Nemluví skoro vůbec a na nákupy chodí jen v pondělí. Později se dozvíme proč, nebojte. V druhé části, období před druhou světovou, vypráví Mira o těch před ní-babičce, mamince, tátovi a asi tak o všech. Třetí je o Miře, která se musí s rodinou musí jít do Terezína, protože jsou Židi. Její rodina jede ovšem na východ a nechávají ji tam samotnou. Při rozloučení ji matka žádá, aby tam zůstala co nejdéle, aby nejezdila na východ. To se bohužel nakonec nepodaří a ona jede do Osvětimi. Upřímně? Nikdy bych neřekla, že je mezi tým takový rozdíl, ale je. A to obrovský.
Tuhle knihu VŠEM doporučuji přečíst. Není ani nijak moc dlouhá. Román Hana mi přijde lidský, jakby na něm byl vyrytý smutek, utrpení, štěstí, naděje a bezmoc. Tahle kniha mě dojala a uvědomila jsem si, jaké mám štěstí, že žiji v zemi bez válek. Zní to ohraně, ale můžete mi věřit, že jsem opravdu kritická. Alena Mornštajnová to nijak zvlášť nerozepisuje a tudíž je to krásné a vhodné i třeba pro někoho, kdo není úplně moc zdatný čtenář, ale tahle kniha ho zaujala. Je to lehce napsané, ale zároveň tak těžké.
Četli jste tuhle knihu? Jaká je vaše oblíbená a kterou bych si měla přečíst? Krásný květen a zase u nového článku.
S láskou Léňa
PS: hraje Birdy - People Help The People