Nevím, co mě to napadlo. Dívám se na další tmavě zelený vánoční stromek, který je, jak mi řekla prodavačka zcela jiný než ten předtím, protože.... Pointa mi vyklouzne. Je mi to jedno. Ta žena v červené péřovce nyní již s vypelichaným kožíškem u krku lže. Tenhle strom je úplně stejný jako ten předtím. Co na tom, že jeho vyrůst do 2 metrů trvá dýl. Je stejný. Ale je dražší.
Stejně nevím, proč se na něj dívám. Jsem sama a nevím, jak bych tenhle 2 metrový strom dala do svého bytu v 6 patře. Výtah nepřichází v úvahu. Nechci další panický záchvat. Ani nemám auto a opravdu netoužím tahat tenhle příšerný strom MHDéčkem. To raději koupím ten umělý. Co na tom, že se to mojí rodině nebude líbit? Že budou říkat, jak jsem neschopná, nemožná a zaostalá. Že bych si měla najít může a mít děti. Pocítím chuť vína na jazyku. Pokrčím čelo. Ráda bych si nějaké koupila, ale právě jsem uprostřed laviny vánočních stromečků. Neměla by jsi pít, slyším říkat moji matku. Později se k ní přidává i sestra s bratrem. Táta to nechává být a raději si bere další kousek vanilkového rohlíčku. Je mu to jedno. Prý. Ve skutečnosti, ale bere každou možnost jíst cukroví bez toho, aby ho má matka upozornila na nadbytečná kila. Fakt nesnáším Vánoce. Fakt nesnáším jejich pitomý řeči. Jeden z nich otvírá ústa, nepoznávám kdo, protože přeci jen na mě asi zapůsobil ten svařák u pána ve vánočním svetru se Santa Clausem a opuchlým obličejem. Než však stačí cokoliv říct jasným hlasem plného důrazu zařvu: Sklapni! Žena v červené péřovce se na mě zvláštně podívá, jakoby chtěla říct jestli se nechci zpátky vrátit do Bohnic. Neodpovídám ji. Slovy. Obličejem. Možná že obličej sám. Utíkám. Zase. Poslední dobou je to častější. Ale přesto zase uteču. Protože někdy mám pocit, že tohle je to jediné, co vlastně umím.
Přemýšlím, proč jsem to udělala. Ten útěk vím. Ale nechápu, proč jsem pozvala moji rodinu na Vánoce k sobě do bytu. Do mýho malinkými bytu. Ale máma souhlasila. Nikdy nevynechá možnost mě znemožnit a Vánoce u mě doma jistě budou pohroma. To si myslí. Já vlastně taky. Poprvé když mě to napadlo jsem si myslela, že to dám. Že ukážu mámě mou schopnost udělat skvělý Vánoce. Čím blíž se blížili Vánoce, tím byl můj stres větší. Vždyť neumím ani vařit. Občas zvládnu palačinky, ale kapr a salát? Cukroví? Každé Vánoce jsme trávili u našich. Sestra s bratrem donesli vždy hromadu cukroví. Máma pochválila sestřin talent na pečení a bratrovu ženu a děti za kreativitu a křupavost. Jen děti vymyslí z vánočního těsta pizzu, 3D sněhuláka nebo mobilní telefon. Na mou odpověď na nedoneseni jediného cukroví s tým, že by jsme to stejně nesnědli (což nesmíme ani tak) odpoví, že je to jen výmluva. Avíteco? Ona to výmluva je.
Na začátku nápadu VMMB (Vánoce v mém málem bytě) jsem si myslela, že si zaplatím kurs vaření a do Vánoc ze mě bude druhý Zdeněk Pohlreich. Dnes je Štědrý den a já umím pořád jen ty palačinky. Navíc nemám pro nikoho dárek. Ani pro sebe. To je špatný. Ale ještě víc špatný je, že nemám Vánoční stromeček, cukroví, večeři ani vyzdobený byt. Když nad tím tak přemýšlím, tak není ani uklizený. Procházím náměstím, kde se právě staví stánky s cukrovím, teplým čajem, porcelánem, náramky a spoustu blbostí. Je časně ráno a ve vzduchu cítím Vánoční atmosféru. Najednou zatoužím zabalovat dárky do balícího papíru pro.... někoho. Kohokoliv. Podívám se po náměstí. Uprostřed se tyčí 10 metrový strom ozdobený všemožnými baňky.
Někdo by možná řekl kýčovitý. Ale on není. Je jen dokonale nedokonalý. Nadechnu do plic vůni jehličí. Cukroví, které mě obklopují ze všech stran. Vánoc. Punče. Studený vítr se opře do mích zad, a i přes jeho sychravost je tenhle pocit úžasný. Pocit volnosti. Svobody. Najednou do mě narazí slečna s ledovým výrazem (jistě i s rukama), která nese krabice plné perníčků, vanilkových rohlíčků, včelích úlů a spoustu dalších druhů vánočního cukroví. Nese je ke stánku, který má střechu plnou jehličí a světýlek, které mají určitý tvar. Já však nepoznám jaký. Projdu přes náměstí a pomalým krokem jsem každou minutou blíž k domovu. No, on to ani není tak můj domov, jako spíš vězení. Místo, kde přebývám. Místo, kde budu dnes s celou rodinou slavit Vánoce. Svátky klidu a míru. Proto si v duchu nadávám, že nemám ještě ani jediný dárek. Hlavně klid. Taky se dnes pohádám s rodinou. Hlavně mír. Procházím opuštěným parkem a koutkem oka zpozorují vločku. Podívám se na místo, kde dopadla a popojdu blíž. Dopadla na krabici, zabalenou do vánočního papíru s vánočními stromky. Je svázaná červenou mašlí a na zlatu-zeleném papíru je napsáno: Pro Tebe. Rozhlednu se. Nikde nikdo. Vezmu balík do rukou a zatřesu s ním. Nic. Žádný pohyb. Možná tam nic není. Podívám se na oblohu. Slunce svítí. Nikde ani mrak. Natož vločka. Že by se mi to jen zdálo? Ne. Pochybuji. Ve zvláštním nutkání vezmu balík pevněji do rukou a rychlým krokem jdu domů. Otevřu dveře do vchodu paneláku číslo 2212. Vyhnula se výtahu a pomalu sešinu po schodech. Zavřu dveře, položím balík na zem a vydechnu. Konečně jsem doma. Celou cestu jsem se bála, že mi někdo nadává, ať ten dárek hned dám zpátky. Nestalo se tak. Takže tu právě teď stojím opřená o dveře, na zemi balík, a já těžce oddychuju. Nevím, jak dlouho jsme tam byla. Jak dlouho jsem seděla na zemi s nohama pokrčenýma, opřená o dveře, které nutně potřebuji natřít. Zhluboka se nadechnu a pomalu vstávám do kuchyně. V umyvadle se tyčí hromada neumytéhi nádobí. Bez povšimnutí na malou tragédii otevírám ledničku, prohlédnutí ji a znovu zavřu. Měla bych nakoupit. Otevřu skříňku, vytáhnu čaj a za pár minut si sladím horkou vodu přeměněnou na čaj 3 lžičky čaje. Vejdu do místnost, sousedící s kuchyní. V mém pokoji je pohroma ještě větší. Všude hromady špinavého oblečení, špinavých hrníčků plné nerozpuštěného čaje a celkově tu vládne velký chaos. Zhodím oblečení z postele, položím na stolek vedle ní čaj a usínám. Tohle je přesně ta chvíle, kdy lehnete a spíte. Zavřete oči a nevnímáte svět.
Vzbudí mě zvonek. Chvíli čekám, že si to třeba ti lidé rozmyslí a odejdou. Zvonek však pořád slyším, vezmu župan a dojdu v něm otevřít. Ve dveřích stojí pan asi tak kolem 30 (odhadování věku mi nikdy nešlo a nevidím to ani na zlepšení) s holčičkou a klukem, které drží za roku, každého z jedné strany. Těm dvou bude asi tak 7. Pán se na mě usměje, holčička ní nemusí neboť se usmívá celou dobu, kluk se však pánovi vytrhne z rukou a zkoumá sníh na balkoně. Už jsem vám řekla, že je fakt skvělý bydlet vedle balkonu? ,,Šťastné a veselé Vánoce! Nedávno jsme se sem přistěhovali a tak Vám přítelkyně upekla trochu cukroví jako omluvu za bouchání ve Vánočním čase" povídá ten muž s dokanalym úsměvem. ,, Snad Vám bude chutnat, Tara vlastní cukrárnu, tak snad...."odmlčí se. Je to asi jediný chlap, který neříká své ženě manželka. I když, ona je to jen přítelkyně, ne? Zpororuji, že si prohlíží můj župan. Instinktivně si ho přitisknuté víc k tělu. Teprve teď jsem si uvědomila, jaká je venku zima. ,,Neprobudil jsem vás?" v jeho hlase slyším, omluvu, obavu, ale i trochu nepochopení. Jsem přece jen ženská, co spi uprostřed Štědrého dne. ,,Ne, ne já jen..." nestihnu dopovědět, protože mě chlapec udeří sněhovou koulí. Cuvím na něho, jako bych nikdy nic takového v dětství i nezažila. Jenže teď je mi o pár let víc, bydlím sama a koulovaní jsem už dlouho nehrála. Cítím na těle sníh a mám takový pocit, že kousek sněhové koule je i u mě v hale. ,,Fildo, to nesmíš!" pán vezme kluka za ruku a jemně ho stáhne za sebou. Věnuje mi pohled, kterým se mi omlouvá. ,,My se moc omlouváme. On je někdy no...." podívá se na mě, jako bych ji hned měla pochopit. Nechápu. ,, Šťastné a veselé" řekne a do rukou mi podá krabičku, v níž bude nejspíš cukroví o němž mluvil. ,,Ještě jednou se omlouvám" řekne, než zmizí i s dětmi ve dveřích svého bytu. Asi jsem mu měla říct, že to nevadí. Nebo hezký Vánoce. Ale místo toho jsem měla ústa zamčené. Ach jo. ,, Šťastné Vánoce a děkuji za cukroví" řeknu zavřeným dveřím. Chci odnést cukroví do kuchyně, ale můj zrak padne na balík od snuhu. Sněhové koule. Sníh se balíku jen lehce dotýká, spíš to vypadá, jako by na něm byla jen jedna obrovská vločka. Přesně jako ráno. Popadnu balík, nyní již rozhodnutá, že ho otevřu. Nenamaham se vzít nůžky a balicí papír jednoduše rozstrihnout. Posadím se na zem, opřená o dveře, přesně jako když jsem ji našla venku. Škubnu s papírem. Pod balícím papíře, je obyčejná kartonová krabice. Pohladím roh krabice. I když je teprve ráno, celý den je na nic. Rozbrecim se. Celý ten nával tísně, úzkosti a toho, že nejsem dost dobrá se vydral na povrch. Už nechce být v pozadí. Chce být vidět. No, a tak tady brečím. Co když tahle kartonová krabice všechno vyvolá na povrch. Utřu si slzy. Přes uslzené oči se podívám na digitální hodiny, které jsem si koupila v návalu "lepší život". 11:43. Hm...poposmrknu, tak asi není úplně tak ráno. Zakručí mu v břiše. Navíc bych měla jít pojíst. Podívám se na balík, který je promáčený. Ne snad od sněhové koule, ale nýbrž od mých slz. Slzových říček, které se na tvářích mění v řeky. Moře. Oceány. Utřu si tyhle oceány do rukávů.
Pomalu otevřu víko od kaetonové krabice. Podívám se dovnitř. Je tam deník. Nebo spíš dva. Uchopím jeden z nich. Zblízka vidím, že tenhle deník se podobá spíš knížce. Otevřu jej. Na první stránce jsou napsané iniciály J.A.T. Zamračím se. Vůbec netuším, kdo by to mohl být. Otočím další stránkou. Písmenka jsou zde trochu rozmazané, ale stejné a tak si typuji, že to J.A.T. psal na psacím stroji. Vezmi hřbet, nyní již knihy, do rukou, jednou vezmu konec knihy a najednou se mi písmenka rychle promítnou před očima. Hm... obyčejná kniha. Ale bez autora (je J.A.T. autor nebo nějaká zkratka?) a názvu. Prsten přehedu po obalu knihy. Ucítím malé prohloubeniny a tak se ještě více nakloním nad tenhle zvláštní předmět. Obočí se mi po přečtení nadzvihne. Pochybuji, že by někdo dal knížce takový dlouhý název. Umíte si to představit? ,,Co by jsi chtěl koupit za knihu?" ,,Věříš na osud? Protože tohle je ten tvůj " Ten člověk by si myslel, že jste se zbláznili. A já vlastně taky. A ano, opravdu se tahle kniha jmenuje "věříš na osud? protože tohle je ten tvůj" s malými písmeny. Trhlý. Možná by se tak dala vyznat láska. ,,Věříš na osud?" ,,Ano." ,,Protože já jsem ten tvůj." A pak by se vzali. Mě to přijde dost přecukrovaný. Položím knihu s přecukrovaným názvem a vezmu do rukou deník. Ano, jsem si jistá, že ten druhý je deník. Všechny stránky jsou čistě bílé. Pouze na jedné se vyjímá modrý inkoust. Přehedu po něm prsten. Na polštářcích mého prstů nejdou ani známky inkoustu. Zajímalo by mě, jak se dělá otisk prstu pomocí inkoustu. Nebo se to nedělá inkoustem? Podívám se na tohle stránku s inkoustem. Na horním konci stránky je věta napsaná právě tmavě modrým až černým inkoustem, která zní stejně zvláštně jako název knihy podobající se spíše deníku. Osud napsaný inkoustem. Co přitom cítíte vy? Já magii. Jako bych se najednou ocitla v Bradavicích, vedle mě Harry bojující s Voldemortem, Hermiona, která v knihách hledá nějaké kouzlo a Ron utíkající před obrovským pavoukem. Pohladím obal deníku a v koutku oka zahlédnu ještě něco. Podívám se na to ještě přesněji. Je to propiska. S inkoustem. Chce snad po mě někdo, abych si psala deník s touhle inkoustovou tužkou? Nechám, ať se propiska zlehka dotkne mé kůže. Zanechá na ní nějaký zvláštní tvar. Obrazec. Ne úplně tečku, ale spíš.... vypadá to jako hodně zvláštní uvozovky. Ty mi jsou docela blízké. Často tak popisují svůj život. Veselý, skvělých, dubrodružný. Ale v uvozovkách. Vezmi do rukou pero a píšu.
V životě by mě nenapadlo psát si deník. Napsat knihu. Ráda jsem vymýšlela příběhy plné fantastických věcí. Ale nikdy jsme je nedostala na papír. Byly vždy v mé hlavě. A teď najednou najdu tohle; knihu psanou na psacím stroji a deník. A mám psát. Možná, že to není pro mě, ale já to tak cítím. Cítím se být "vyvolená".
Vidíte? Uvozovky. Položím deník a otevřu si první stránku v knížce. Opřu se ještě pevněji o zeď a začínám číst.
Osud. Je tu. Nikdy ho nevymažeš. Já jsem tady taky. A taky mě nevymažeš. Můžeš se o to snažit jak chceš, ale jsem tady. A jsou tu i Vánoce. Tvá rodina. Přestaň si hrát, že je jen z dalších dní nicnedělání a ještě než mě nařkneš; vím, že celý den nepromarníš. Nebo se o to aspoň snažíš. Třeba dnes jak jsi šla vybrat Vánoční stromeček? To bylo úžasný.
Slyším nějaké zvuky a tak se rozhlednu. Vydává je moje propiska. Tedy...je moje, ne? Tohle ale není jediný důvod, proč jsem přerušila čtení. Jak ten člověk ví, že se snažím schovat Vánoce za pokličku a že jsem byla pro stromeček? Já...já to nechápu.
Nečtu ráda. Občas zajdu do knihovny, procházím uličkami a kolem jsou jen a jen knihy, taky si občas k některé provoním, ale tady to končí. Žádná přečtená kniha o 500 stránkách a vlastně ani komiks. Knihy jsou pro mě krásné na pohled, ale uvnitř jsou jen chladné stánky. A proto jsem překvapená, když zjistím, že jsem přečetla skoro půlku knižního deníku. A to mě děsí. Ještě víc mě ale děsí ti, co je uvnitř. Nikoli chladné stránky. Nevím, jestli jste viděli reklamu na takovou tu knihu z které je upoutávka: Představte si, že trihler, který jste právě otevřeli je celý o Vás. Ale nějak takhle se cítím. To je to děsivé. Začínám číst řádky plně písmenek z psacího stroje a nacházím tam to, co jsem chtěla schovat. Můj problém s pitím, to jak nesnáším Vánoce jen díky rodičům, jak neumím nic uvařit kromě vajíček a palačinek, že mám panické záchvaty z výtahů od té doby, co jsem se snažila utéct z domu (jako už několikrát), ale jakmile jsem vstoupila do výtahu a zmáčkla tlačítko do přízemí výtah se zasekl. Schoulená v sama sobě a obejmutá jsem brečela a čtyři hodiny (což mi mimochodem připadalo jako věčnost) jsem čekala na záchranu. A co na to moje matka? Seřvala mě, že jsem pitomá a neumím jezdit výtahem. Ještě měsíc jsem tam od ní měla modřina a musela jsem se vymlouvat, že spadla ve výtahu, když se najednou zasekl. Ten záchranář ale ví, že jsem tam žádnou modřínu neměla. A víte proč tohle všechno? Protože nechtěla aby si o ní povídali to, co byla. Neschopná malicherná matka. Matka, která nehledá svoje dítě, když zmizí na čtyři hodiny. Byla by ráda kdybych utekla. Kdybych zmizela z jejího života.
Tohle všechno ten knižní deník (to je asi ten nejtrefnější název) věděl. Nebo to věděl J.A.T. Vyjde to nastejno.
A mě děsilo, kdo to všechno může vědět. Koho může zajímat můj nudný život. Koho může zajímat tak moc, že napíše o tom celý deník-knihu. A chce, abych uděla totéž.
Probudím se na zemi. Pocítím chlad z otevřeného okna. Vůbec si nepomatuji, že bych ho otvírala. Vstanu zavřít okno, když najednou mi páteří projede hluboká bolest. Skvělý. Já vím, že tohle se stává téměř pokaždé když spíte na zemi (což zní opravdu, opravdu divně), ale tahle bolest je jiná. Cítím z ní chladný dech na kůži. Jako bych se každou chvílí měla přestat hýbat a umřít. Z ní to tragicky? Je to tragické? Nevím. V hlavě mám chaos. A já nad chaosem nikdy nepřemýšlím. O pár minut později ( ve 2:05 hodin, jak jsem zjistila z digitálních hodin) sedím na židli u jídelního stolu (stůl a dvě židle; nevím jak sem dostanu zbytek lidí na mé VMMB) přikrytá střapatou dekou. Zívnu. Ta kniha je zvláštní. Říká mi, co mám dělat. Koupit stromeček, obstarat cukroví, koupit dárky a zabalit je a spoustu dalšího co musím udělat na Vánoce. Ale jak to ten člověk může vědět. Netočím Instastory ani blogy, nepíšu příspěvky o mém týdnů na blog.
A přesto to hodlám udělat podle ní. Podle knihy. Deníkové knihy.
Chystám se jít pro papír a tužku, když v tom si vzpomenu na Deník. A inkoustovou propisku. Kašlu na papír a beru do ruky Deník. Modrým inkoustem píšu na bílou stránku na okrajích trochu zažloutlou.
Nevymluvitelné:
Dobrý název pro věci, které musím udělat, ne? Nemůžu se z nich vymluvit. Není mi přece 8.
koupit Vánoční stromeček (kdekoli jinde než u té paní s červenou péřovkou) cukroví (musím se podívat kolik mi dal toho ten pán s dětmi; třeba by to stačilo) výzdoba (v naší rodině nutnost) uklidit (v mém bytě k tomu není potřeba co dodávat)
Tak jo. Je mi zima a vůbec nic se mi nechce dělat. U každé z zpoložek mého "seznamu" jsem si udělala puntík, ale pak ho překreslila na vločku, takže to teď vypadá jako...jako...ehm... změť čárek z modrého inkoustu?
Podívám se ven z okna. Bydlím do sousedního paneláku. Paneláku plného Vánočních stromečků, světýlek, chaosu a sem tam i dárků. To je výhoda paneláku. Můžete špehovat ostatní. Ale tady ty výhody končí. Protože oni vás taky můžou špehovat. Podívám se po svém bytě. Nepořádek a chaos. Takhle by se to dalo popsat. Proč nemůžu mít Vánoční byt jako ostatní? Najednou je mi smutno. Vánočně smutno. Vezmu deník a píšu:
Vánoce nejsou jen tak. A ve vašem bytě už vůbec. Není to jen o stromečku, cukroví a dárku. Jde o to chtít cítit Vánoce. Cítít ve vzduchu jehličí, ujídat cukroví a hladit dárky v balícím papíru.
Jenže já nevím, jestli to chci. Vánoce s někým, koho nemám ráda? S někým koho nesnáším? Proč bych jim nemohla jednou všechny ty věci oplatit? Udělat jim příšerné Vánoce? Stejně jako oni mě. Zkazit jim tenhle čas.
Protože ty to nechceš. Toužíš po Vánocích.
Jsem blázen. Mám pocit, jako by na ně někdo mluvil. Ale jsem tu jen já. Já a hromada nádobí. A tak se zvednu a začínám dělat to, co jsem nedělala celé týdny. Začínám uklízet.
Uf... Ubyly tři hodiny a já konečně za tak strašně dlouhou dobu sedím v uklízeném bytě. Žádné smetí na podlaze, hromady oblečení na posteli a dřez plný špinavého nádobí. Je to čisto. Přede mnou leží seznam co mi chybí. Co mám koupit. Možná, že neumím vařit, ale tyhle Vánoce budou úžasný. Budou jen a jen moje.
Stojím v supermarketu a přede mnou se tyčí Vánoční stromky. Zelené, bílé, růžové. Umělé. Jen tak tam stojím a snad vypadám, jako bych přemýšlela jaký si vezmu. Ale já nepřemýšlím. Jen se na dívám. To asi lidé v dnešní době neumí. Jen se dívat a mlčet. Řekla bych na něco krásného, ale nevím, jestli jsou úmělé stromečky krásné. To ale není důležité. Důležité je to, že si myslel,že si vybírám strom (což byl můj plán). Myslel si to ten muž v černém kabátě.
,, Neměla by jste si vybírat umělý strom. Nedodá vám tu... atmosféru....vůni. Tedy, pokud na ně nejste alergická." Podívám se do modrých očí. Jsou upřímné. A... vánoční. ,,Znám Vánoční farmu. Prodávají tam stromečky. Jestli chcete můžu Vám říct, kde jsou a dát Vám slevu. Jsou to blízcí." Pokračoval. A bral mě jako normálního člověka. Já ale jsem jako každý jiný, ne? ,,Chcete?" jeho oči se ptají. Ne ústa. Oči. ,,Já" konečně se probudím, ,,nemám na ně alergii. Ale slavím sama" proč lžu? Nebo to není lež? ,,To nevadí, Vánoční stromeček je nutnost." Podívá se mi očí tak hluboko, že musím uhnout pohledem. ,,Pro každého." ,,Nemám auto a bydlím docela daleko odsud. V našem paneláku není výtah a můj byt je v 6 patře." Tak, tahle věc je uzavřená. Chystám se popadnout jakýkoliv umělý stromeček, když v tom zase promluví. Proč pořád mluví. A proč kvůli němu lžu? ,,Odvezu Vám ho a klidně vám ho donesu až ke dveřím." Nevzdává se. Nechápu, proč mu za to stojím. ,,Fajn" nadiktuji mu adresu a do rukou mu dám peníze a klíče. Utíkám pryč. Zase. Je mi jedno, že se všichni na mě dívají jak na blázna. Že ty peníze možná nevystačí, nebo že žádný stromeček nekoupí. Je mi i jedno jestli můj byt bude poškozený. Vykradený. Teď jen potřebuji dýchat. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Tak jo, s týmy dokonalými Vánoci si nejsem úplně tak jistá.
Znáte ten okamžik, moment v knížce nebo filmu, když se jde určitá osoba přijít a pak přijde k nějakému místu, kam nechtěla jít? Například když se s někým někdo pohádá, jde se projít a najednou stojí před domem osoby s níž se pohádala. Řekla bych, že to je typická knížní chvíle. Nebo filmová. Jenže přesně to se teď stalo mě. A jediný důvod, proč to zapisují do Deníku je ten, že jsem zoufalá. Stojím před svým domem a jsem...zoufalá.
Jakmile jsem utekla ze supermarketu jako náměsíčná jsem prošla přes náměstí, kde jsem byla ráno. Jakmile jsem utekla ze supermarketu jako náměsíčná jsem prošla přes náměstí, kde jsem byla ráno. Prošla jsem kolem stánku s tou paní, co ráno nešla cukroví. Teď se brzo stmívá, a proto šel téměř dokonale vidět jaký tvar mají její světýlka na střeše. "Cukroví".
Hmm...originální. Prošla jsem takměř celou cestu, kterou jsem šla ráno. Každý roh, zatáčka. A pak najednou stojím na sídlišti. Před svým domem. Před svými dveřmi do bytu. Přemýšlím, jestli je vykradený. Ten být. Bude všechno rozházené? Byl můj úklid k ničemu?
Chci otevřít dveře, ale ruce se mi tak klepou, že klíč strčím do dveří až po několikátém pokusu. Klíč zapadne do klíčové dírky a já lehce otočím. Dveře se otevřou. Vstoupím dovnitř, ale nezavřou dveře.
A tak tam jen stojím. Uprostřed mé malé kuchyně. A dívám se na stromeček. Je mnohem větší než já. Jen tak tak se vleze do kuchyně aby nebyl u sousedů. Vedle něj jsou krabice. Dvě menší a dvě větší. Ve všech až na jednu jsou ozdoby. V té je totiž jídlo. Bramborový salát a losos. Nemám ráda kapra. Tak je tam vzkaz.
Vím, že nemáš ráda kapra.
Docela mi leze krkem, jak o mě všechno ví. Ale kdo? Je to ten muž v černém kabátu s modrýma očima? To on mi dal tu krabici? Nebo mi tenhle stromek ani nekoupil a dostala jsem ho od J.A.T. ? Ale, jak by získal klíče?
Pípne mi SMSka. Je od manželky mého bratra. Aspoň ta mě trochu chápe.
Nase auto uvizlo. Je nastvana a chce jet domu a nerict Ti o tom. Je nastvana hlavne na Tebe. Asi nedojedem. Krasny svatky.
Můj bratr s jeho rodinou bydlí na horách, takže nejspíš zapadli ve sněhu.
Mimochodem ta "naštvaná" je moje matka.
No co. Vypnu mobil a rozbalím krabice s Vánočními ozdoby. Tak budu Vánoce slavit sama. Vlastně jsem je tak slavila už od mala. Ačkoli jsme byli početná rodina moje matka (všichni; vlastně mě nenáviděli všichni) vždy dokázala abych byla na Vánoce sama. Abych se tak cítila.
Vezmu bílou baňku s červeným proužkem a jsem šťastná. Poprvé jsem na Vánoce opravdu šťastná. Na stromečku se houpe první ozdoba. První ozdoba na stromečku je magická. Dokonalá.
Za chvíli je můj byt plný Vánočních světýlek, ozdob a se stromečkem, který se prohýbá pod tíhou ozdob. Jo, taky je tu holka jedící Vánoční večeři a je šťastná. Bez uvozovek. Bez rodiny. Jen ona a Vánoce. Jen já.
Jím cukroví od té rodinky (které se jim mimochodem opravdu povedlo!) a čtu deníkovou knihu. J.A.T. píše o mém životě. O výtahu. O mé první lásce. O kamarádce, která je nyní má nepřítelkyně. Píše o mě a já mám pocit, jako bych zapomněla na svého nejlepšího kamaráda. Jako by celou cestu byl při mě. A já ho neviděla. Otočím stránku. Zjistím, že je poslední. Bohužel. Bohudík. Nechci si připadat, jako bych ztratila deník se svým životem a teď ho znovu nalezla. Ten deník. Nebo život. Na poslední stránce je jedna věta. Jediná.
A tohle všechno míří jedním směrem ---
Hmm...podívám se kam ukazuje modrá čárka. K oknu. K paneláku na proti. K bytu, kde jsou světýlka do tvaru J.A.T. Popadnu knihu, deník a vybíhám ven z domu. A mířím k bytu naproti.Čeká mě. Poznám to. Vím, že má jen otevřené dveře, ale poznám to. Vejdu dovnitř. Má to tu stejně malinký jako já. Sedí v křesle a dívá se na můj byt. Do mého bytu. Je zvlášť i vidět svůj dům z tohohle pohledu. Obrovský Vánoční stromeček, světýlka, Vánoce. V mém bytě jsou Vánoce.
To už se ale dívá na mě.
Ano, je to muž v černém kabátě. S modrýma očima. Teď ale má jen ty oči. Nikdo nenosí kabát v domě a už vůbec někdo jako.....on.
,,Proč?"
Stručně. Mám mnoho otázek. Proč o mě víte všechno? Jaktože jste mi koupil stromeček? To cukroví má taky Váš podíl? Proč jste o mě napsal knihu?
Celý den mu to vrtalo v hlavě. A teď to říkám.
,,Jsem váš Vánoční anděl."
Fajn, to bylo hodně sručne. Mlčím a nechávám mu prostor aby mluvil.
,, Andělé existují. Někdy je vidíme někdy ne. Ty mě ano. Nejsem tvůj anděl, abych ti radil a pomáhal Ti. Svého anděla nemůžeme vidět. Ale lidi, či se chtějí stát Andělem ano. Nevěřila by jsi kolik lidí v tomhle sídlišti nesnáší Vánoce. Ale oni mají stejné právo na ně, jako ostatní. Ty jsi ale jiná. Nesnasiš Vánoce kvůli někomu, i když sama jsi Anděl. Nevíš o tom, ale v srdci jsi. Snažíš se pomáhat, chránit, ale strach Tě zahnal. Pomalu jsi přestávala věřit. V sebe. Zhasínal jsi svůj oheň. Snažil jsem se Ti pomoct. Deníkem. Ale pomohli Ti Vánoce."
Dívá se na mě. Svýma očima. Já mlčím. Nedokážu ze sebe vydat jidýny slovo. A tak tam mlčíme. A oba dáváme prostror mluvit tomu druhému.
,,J.A.T. Co to znamená?" Podívám se do jeho očí.
,,Já a ty. Nikdy nejsi sama. Nikdy sama nebudeš."
,,Proč chceš být Anděl?" Mám chuť si vrazit facku. Co to je za otázku?
,,Víš, proč vím, že je to správné? Že to, že si budeš psát deník, je správné? Kde jsem našel odpověď?"
Vezme mě za ruku. Je to dost osobní, ale nechám ho.
,,Cítím to tady" zašeptá mi do ucha.
Podívám se a vidím že moje ruka je na mě hrudi. Na srdci.
"Správně vidíme jen srdcem" nebylo to v malém princi?
Je to jedno. Najednou všechno zmizí. Jsem tam jen já s rukou na srdci. A za okny sněží.
...
Někde jsem četla, že někteří už nechtějí být anděli a tak se požkozují. Zanechávají svůj smutek na kůži. A pak najednou nejsou. Zmizí. Ze světa. Z objetí rodiny. Nechájí ti všechny. Ty které milovali, nesnášeli. Chtěli změnit Osud. Nebo to jejich osud byl. Jestliže pak ne - je to důvod proč se tolik lidí poškozuje?
